Krví vykoupený ostrůvek

 

Atol Tarawa na Gilbertových ostrovech uprostřed Tichého oceánu byl vždy tak trochu koncem světa. Na podzim 1943 se však jeho pláže změnily v bojiště, na němž si Američané a Japonci vyzkoušeli, jak vypadá invaze do připravené obrany.

Po dobytí ostrova Guadalcanal na začátku roku 1943 Američané v příštích měsících pomalu, ale jistě postupovali řetězem Šalamounových ostrovů. Ofenzíva se neobešla bez urputných leteckých a námořních bitev, které zemi vycházejícího slunce neúnosně vyčerpávaly, zatímco americký průmysl průběžně posiloval bojující vojska veškerou technikou natolik, že nejvyšší velení mohlo přemýšlet o větší obojživelné operaci dál než jen na sousedním ostrově.

( Ostrůvek Betio v atolu Tarawa - Američané tu do 23. listopadu 1943 přijdou o téměř 4 000 vojáků a námořníků, z nich 1 700 padne )

Po jistých debatách padla nakonec volba na atoly Tarawa, Abemama a Makin na Gilbertových ostrovech. Nejdůležitější cíl představovala Tarawa tvořená devíti nepatrnými ostrůvky, z nichž na největším Betiu Japonci vybudovali letiště. Od konce roku 1942 na Betio proudily transporty vojáků, kteří pod velením poručíka a stavebního inženýra Cutomy Murakamiho usilovně budovali impozantní obranný systém. Ženisté na okolních ostrovech pokáceli stovky kokosových palem, z nichž postavili překážky, bunkry, kryty a dělostřelecká postavení. Pobřeží chránilo čtrnáct děl ráží od 80 – po 203 mm, dalších dvacet pět děl rozmístili Japonci po ostrově. Hlavní centrum obrany představoval obrovský velitelský betonový bunkr, spojení umožňovala síť radiostanic. Některá postavení Japonci vybudovali z armovaného železobetonu, jiná kryly a maskovaly kusy pevných korálových kamenů. Posádka v síle 5 226 mužů měla dost kulometů, a dokonce i jednu tankovou rotu. Víc zbraní a mužů se na Betio o rozloze pouhých 2,5 km čtverečních nacpat nedalo, takže když v září 1943 na ostrov přiletěl nový velitel obrany kontraadmirál Keidži Šibasaki, po pohlídce spokojeně prohlásil, že Tarawu by nedobyl ani milion mužů za 100 let.

S ohledem na vybudovaná postavení Šibasaki vypracoval plán obrany a nedá se říci, že byl příliš složitý. Obránci chtěli útočníky rozstřílet ještě na moři a zbytek měli zničit na prvních metrech pláží. V případě, že nájezdníků bude příliš mnoho, měla se Tarawa udržet alespoň čtyři dny. Vrchní velitel Spojené flotily admirál Koga věřil, že do té doby soustředí z okolních ostrovů dostatek námořních a leteckých sil, aby zničil celý invazní svaz. Nakonec to dopadlo jinak, protože v létě a na podzim 1943 Japonci utrpěli v oblasti takové ztráty, že na protiútok mohli zapomenout a k odražení americké invaze by museli povolat jádro Spojené flotily. Admirál Šibasaki si o pomoci zvenčí pro jistotu nedělal iluze a snažil se Betio ještě víc opevnit. Dá se říci, že v listopadu 1943 nebylo nikde na světě na tak malém prostoru soustředěno tolik mužů a výzbroje.

( Japonci vylepšují obranu Tarawy o další bunkry, na Američany bude čekat opravdu impozantní obrana )

Jádro amerických výsadkových sil tvořila 2. divize sboru americké námořní pěchoty v síle 18 600 mužů pod velením generálmajora Juliana Smithe. Asi polovinu vojáků přitom tvořili zkušení veteráni z Guadalcanalu, které doplnili nováčci. Při přípravě vylodění však nešlo jen o shromáždění, výcvik a zkušenosti vojáků a bojové techniky, generál Smith lpěl na získání co nejvíce informací o terénu, síle obrany a množství nepřátel. Zdrojem se staly letecké fotografie, mnoho napověděly snímky pořízené skrze periskop ponorky USS Nautilus, která kolem Tarawy slídila 18 dní. Smithův štáb současně hledal osoby, které před válkou na Tarawě žily a znaly místní mělčiny, korálové útesy a mořské proudy. Američané nakonec našli 16 starousedlíků. Za nejváženější osobu považovali penzionovaného novozélandského majora Franka Rollanda, jenž zdejší přírodní jevy zkoumal plných 15 let. Holland varoval především před korálovou bariérou, která obepínala celý atol, v určitých měsíčních cyklech vystupovala nad hladinu a pro výsadkové čluny představovala nepřekonatelnou překážku. Proto trval na odložení invaze o několik dní, než nastanou příznivější plavební podmínky. Jiní bývalí osadníci však tvrdili, že vody nad útesy bude dost, jenže se ukázalo, že se mýlili. A jejich omyl stál životy stovek amerických námořních pěšáků.

Ráno 20. listopadu 1943 se rozduněla děla 3 bitevních lodí, 4 křižníků a 9 torpédoborců invazní skupiny TF.53 kontraadmirála Harryho Hilla. Válečné lodě za svítání přerušily palbu, aby neohrozily vlastní palubní bombardéry z letadlových lodí USS Essex, USS Bunker Hill a USS Independence, a poté dělostřelba pokračovala. Američané ve 2,5 hodinách spotřebovali stovky tun munice a nad ostrovem ležela mračna kouře. Admirál Hill a generál Smith dospěli k optimistickému názoru, že na Betiu už neexistují žádná významná japonská ohniska odporu. Jenže obránci v bunkrech, pevnůstkách a zákopech vesměs přežili, kontrolovali zbraně a chystali se na rozhodující boj. Většina z nich však neměla tušení, že jim již nemá kdo velet. Admirála Šibasakiho totiž zabila palba při běhu z ubikací do hlavního bunkru, a protože s ním zahynul i kompletní štáb a po jejich smrti nebyl v okolí nikdo, kdo by se mohl ujmout velení, japonští vojáci měli v příštím boji problémy především s přeskupováním a organizováním protiútoků. Většinou tak drželi své pozice až do doby než padli. Američané cvičení improvizovat to ještě netušili, ale Šibasakiho smrtí získali velkou strategickou výhodu.

( Američtí námořní pěšáci se brodí k plážím Tarawy )

Jako první vyjelo z útrob 12 tankových výsadkových lodí 100 obojživelných pásových transportérů LVT, každý z nich přitom přepravoval 25 mariňáků. Korálový útes pro jejich pásy nepředstavoval problém, ale po jeho překonání se ocitly pod zuřivou palbou japonských děl, kulometů a minometů. Japoncům se podařilo zničit řadu vozidel, takže Američané, kteří přežili jejich zásahy, se tak museli brodit vodou ke břehu. Ne každý to v těžké palbě a s výstrojí o váze 50 kg zvládl a některé roty ještě ve vodě přišly až o polovinu mužů. Za obojživelnými transportéry pluly další vlny mariňáků, tentokráte ve výsadkových člunech, a jak major Holland předpověděl, ani jeden člun se přes korálovou bariéru nedostal. Námořní pěšáci buď naskakovali na prázdné LVT vracející se od pobřeží a jejich řidiče nutili, aby se otočili zpět k plážím, anebo pokračovali pěšky. Obránci měli Američany jako na dlani a voda se záhy zbarvila krví mrtvých a raněných. Na pláže dorazili jen vyčerpaní jednotlivci či promíchané skupiny, které se kryly pod protitankovým plotem z kokosových klád.

Jakous takou ochranu brodícím se mariňákům nabízelo jen molo vybíhající daleko do moře, ale protože japonskou kulometnou palbou znenadání ožil i zdánlivě opuštěný vrak nákladní lodi, život se stal pouhou náhodou či dočasností. Američany kosila palba ze všech směrů. Jeden z Japonců dokonce doplaval až ke korálové bariéře, kde na jednom ze zničených amerických člunů umístil kulomet, kterým střílel do zad postupujícím námořním pěšákům až do doby než byl zabit. Američané kteří se na ostrov přeci jen dostali, uvízli na dlouhé hodiny na pláži a nemohli ani přivolat dělostřeleckou podporu, protože přišli o všechny vysílačky. Jedinou výjimku představovala vysílačka na provizorním velitelství velitele první invazní vlny podplukovníka Shoupa. Ta však fungovala jen občas a poruchami trpělo i komunikační centrum na bitevní lodi USS Maryland. Otřesy při výstřelech 406 mm děl totiž křehký komunikační systém poškodily, technici navázali spojení jen občas a generál Smith prakticky neměl ponětí, co se na Betiu děje.

( Mariňáci uvěznění těžkou japonskou palbou na plážích )

Teprve když se odpoledne na břeh dostaly první tanky M4 Sherman, které, než je Japonci zničili, umlčely několik hnízd odporu, pronikli námořní pěšáci po tvrdém boji několik desítek metrů do nitra ostrova. Přesto večer Američané drželi jen dva větší úseky pobřeží a v nadcházející noci se dal očekávat japonský protiútok, v němž byli japonští vojáci výborně vycvičení. Američané se zakopali. Jenže noční útok nepřišel a dodnes se neví proč, pravděpodobně právě proto, že vrchní velitel již nebyl naživu. Noc proběhla v relativním klidu. Narušovaly ji jen výkřiky Japonců, kteří lámanou angličtinou volali na americké mariňáky ve snaze zjistit jejich polohu.

Ani ráno ještě nic nenasvědčovalo nějakému zvratu. Podplukovník Shoup se však spojil s velitelstvím na USS Maryland a požádal o potraviny, vodu, munici a evakuaci raněných. Generál Smith pochopil, že výsadek je v těžké krizi, a nasadil zálohy. Konečně účinně zasáhlo také námořnictvo, které těsně k pobřeží poslalo dva torpédoborce, jejichž palbu z předních pozic velmi přesně korigoval dělostřelecký důstojník. Lodní palba zničila několik důležitých uzlů obrany a mariňáci s podporou několika tanků vyrazili do útoku. Do večera Američané rozšířili předmostí a první vojáci na některých místech přešli napříč ostrovem. Konečně v nějakém systému začala fungovat logistika a evakuace zraněných. Večer na ostrově přistál plukovník Merrit Epson, převzal od raněného Shoupa velení a organizoval obranu proti očekávanému nočnímu protiútoku. Jenže ani v noci na 22. listopad 1943 Japonci nezaútočili. Té noci odeslali obránci z ostrova poslední zprávu: „Naše zbraně byly zničeny. Od této chvíle se každý pokouší o poslední výpad. Banzai!“

( Jedni z posledních japonských obránců čelí americkému leteckému ostřelování )

Ráno Američané pokračovali v ničení jednotlivých hnízd odporu a na sklonku dne obsadili letiště. Urputný boj se vedl především o velitelský bunkr, v němž se vyznamenal poručík Alexandr Bonnaman se zbytkem své ženijní čety. Mariňáci po hodinovém boji ovládli vrchol bunkru a poté odrazili japonský protiútok. Bonnyman zahynul, ale zbylí muži jeho čety naházeli granáty do větracího potrubí bunkru, což některé Japonce donutilo vyběhnout ven, přímo před hlavně kulometů. Pak nastoupily buldozery, které východy zahrnuly tunami písku. Nakonec Američané do bunkru vylili několik kanystrů benzínu a zapálili jej. Odhaduje se, že bunkru uhořelo až 150 japonských obránců. Situace Japonců se s koncem denního světla zhoršila natolik, že mnozí z nich provedli sebevražedný útok banzai. První nesmělou zteč ještě za soumraku zahnala soustředěná palba amerických děl a kulometů. Kolem půlnoci to japonští vojáci zkusili znovu a zaznamenali dílčí úspěch, když obsadili několik výhodných postavení, která před svítáním použili jako výchozí pozici pro generální útok. Američané jej s pomocí děl utopili v krvi a ráno před zákopy napočítali na 300 mrtvých Japonců.

Nový den začal dalším americkým útokem a tentokrát už obránci tahali za kratší konec provazu. Mnoho Japonců rezignovala na svůj osud a v krytech páchalo sebevraždy. Mnozí však bojovali až do konce. Asi 500 mužů se stáhlo na východní cíp Betia, a zatímco američtí ženisté již opravovali letiště, námořní pěšáci je s pomocí děl, ručních granátů a plamenometů doslova vybili. V příštích dnech se ještě tu a tam objevil zapomenutý odstřelovač, ale to již neměnilo nic na faktu, že Betio, hlavní uzel japonské obrany na Tarawě, padlo. Třídenní bitvu přežilo jen 136 korejských ženistů, 16 japonských vojáků a 1 důstojník z více než 5 200 obránců. Američané ztratili 1 000 padlých, dalších 2 200 mariňáků bylo zraněno. Za tak malý kousek země uprostřed ničeho obě strany zaplatily strašlivou cenu. Po dobytí Betia se Američané soustředili na obsazení okolních ostrůvků, na kterých Japonci zpočátku vůbec nebyli, ale několik desítek jich na ně přeplavalo a přebrodilo se ve snaze stáhnout se z Betia. Bylo jich však příliš málo a neměli takřka žádné zbraně a munici. Američané je během pár hodin do jednoho pobili.

( Američané na Tarawě zvítězili, ale přišli o téměř 3 500 mužů, z nichž 1 000 padlo )

Souběžně s invazí na Tarawu se Američané vylodili na atolu Makin. Boje v porovnání s Tarawou nestály téměř za řeč, protože posádku Makinu tvořilo sotva 800 mužů, z nichž většinu tvořily pracovní jednotky s minimálním bojovým výcvikem. 27. armádní pěší divize s leteckou a námořní podporou neměla mít s potlačením Japonců žádné problémy, přesto trvaly boje dva dny. Invazi na Gilbertovy ostrovy završily střety na atolu Abemama. Podle poměrně přesných informací rozvědky se na atolu nacházel jen malý japonský oddíl, s nímž si mělo snadno poradit 78 mužů kapitána Jamese Jonese vysazených z ponorky USS Nautilus. Cestou se však ponorka připletla do cesty operačnímu svazu v čele s křižníkem USS Santa Fe. Nautila zjistil sonar torpédoborce USS Ringgold, který bez váhání napadl ponorku dělostřeleckou palbou. I přesto že z ponorky byly vyslány spojenecké signály, dělostřelci na torpédoborci pokračovali v palbě a zasáhli Nautilus do velitelské věže. Granát naštěstí neexplodoval, zaryl se do pláště, kde zůstal až do té doby, než ponorka doplula k opravám do Pearl Harboru.

Na Abemamě Američany informovali domorodci, že na jednom z ostrovů se nachází skupinka asi 25 Japonců. První útok však Japonci odrazili palbou kulometů a Američané se stáhli. Druhý den japonské pozice zasypal Nautilus desítkami granátů ze svých dvou 152 mm děl a krátce poté se v americkém táboře objevili domorodci se zprávou, že všichni Japonci jsou mrtví. 4 měla na svědomí palba ponorky, zbytek spáchal sebevraždu. Stalo se tak potom, co si japonský důstojník omylem prostřelil hlavu, když máváním mečem a pistolí divoce povzbuzoval své podřízené k dalšímu odporu. Jeho vojáci, nevědouce co dělat, si vykopali hroby a zabili se. Těžké ztráty na Tarawě veřejnost ve Spojených státech šokovaly. Někteří námořní důstojníci tvrdili, že výhodnější by bylo Tarawu obejít a izolovat. Jiní však zastávali opačný názor. Podle nich námořní pěchota na Betiu získala cenné zkušenosti, které se hodily při dalších obojživelných operacích. Ze strategického hlediska mělo význam jen letiště na Betiu, bez něhož by se však Američané určitě obešli. Invaze ovšem ukázala chyby, především v komunikaci, které se daly odstranit.