Zapomenutý krach sovětské ofenzívy

Operace Mars neboli třetí sovětská ofenzíva u Rževa probíhala paralelně s útokem u Stalingradu. Přestože byly obě operace svým rozsahem srovnatelné, skončil Mars na rozdíl od Uranu pro Rudou armádu fiaskem, které mělo zůstat zapomenuto.

Dne 25. listopadu 1942 zahájila vojska sedmi armád dvou sovětských frontů ( asi 670 000 mužů a 1 900 tanků ) u ruského města Ržev ležícího asi 220 km západně od Moskvy rozsáhlou ofenzívu, jejímž cílem bylo obklíčit německou 9. armádu. Útočná operace nesla kódové označení Mars. O této velké bitvě na východní frontě, označované rovněž jako třetí bitva u Rževa, se ví velmi málo, ačkoliv je svým rozsahem i operačními ambicemi plně srovnatelná s tehdy probíhající sovětskou ofenzívou u Stalingradu ( operace Uran ). Té se zúčastnilo také sedm armád tří sovětských frontů ( asi 700 000 mužů a 1 400 tanků ). Také ztráty byly v obou operacích v podstatě srovnatelné. Již v úvodu lze říci, že operace Mars pro sovětskou stranu skončila porážkou. Bitvu, která stála mnoho životů na obou stranách, oficiální sovětská historiografie po celá desetiletí opomíjela a úporně zamlčovala či snižovala její význam. Staticícové oběti padlých, raněných, nezvěstných a omrzlých sovětských vojáků tak zůstaly veřejnosti na dlouhou dobu utajeny. Na rozdíl od těch, kteří bojovali a padli u Stalingradu, o nich nikdo nepsal. Pravdu o bitvě nenapsal ani vrchní velitel celé operace, generál Žukov. Ve svých pamětech ji zredukoval na pouhou pomocnou operaci k té stalingradské.

( I přes opakované útoky se Sovětům nepodařilo německou obranu zdolat )

Rževský výběžek frontové linie vznikl během bojů před Moskvou v zimě 1941/1942. Měl v podstatě trojúhelníkovitý tvar vytýčený městy Bělyj – Ržev – Syčevka se špicí vybíhající směrem k Moskvě. Byl místem, kde se linie fronty nejvíce přibližovala srdci SSSR, a proto mu sovětské velení věnovalo mimořádnou pozornost. I když se počátkem léta 1942 ukázalo, že Wehrmacht povede novou ofenzívu na jihu s cílem dosáhnout dolního toku Volhy a zakavkazských ropných polí, ponechávalo sovětské vrchní velení po celý rok k obraně Moskvy téměř třetinu všech svých vojáků, tedy asi 1 900 000 mužů a téměř polovinu tankové techniky. Většina těchto sil stála proti rževskému výběžku ve dvou frontech, Kalininském a Západním. Ty nezůstávaly nečinné. Již v létě 1942 se o výběžek vedly urputné boje, označované jako druhá bitva u Rževa. Ani přes velké ztráty tehdy opakované útoky Rudé armády nepřinesly definitivní rozhodnutí. Bylo však zřejmé, že se výstupek stane dějištěm dalších střetů a to nejen pro jeho blízkost Moskvě, ale také díky jeho orientaci, umožňující Rudé armádě útočit na něj z více stran.

Uskutečnění rozsáhlé ofenzívy navrhl Žukov Stalinovi zhruba ve stejnou dobu, kdy ve štábu vrchního velitele vznikal plán na protiofenzívu u Stalingradu. Operace Mars předpokládala sbíhavý útok úderných armád dvou frontů na obě ramena trojúhelníku tvořícího rževský výběžek, další armády měly zasazovat pomocné údery a poutat tak německé síly. Hlavní útok počítal s rychlým prolomením fronty pěchotou a poté s masivním nasazením vysoce mobilních sborů ( celkem tří tankových, dvou mechanizovaných a jednoho jezdeckého ). Ty měly z různých směrů vniknout do vytvořených průlomů, rychlým postupem vpřed se po několika dnech spojit a uzavřít v obklíčení německou 9. armádu. Po splnění tohoto úkolu měly přijít ke slovu síly druhého sledu a pokračujícím útokem obklíčit německou armádní skupinu Střed. Nejen že by tak došlo k eliminaci německé hrozby Moskvě, ale otevřela by se přímá cesta na západ, přes Smolensk na Bělorusko a dále až do Německa. Strategický záměr operace tak byl velmi ambiciózní, srovnatelný se záměrem operace Uran u Stalingradu, která usilovala nejdříve o z ničení 6. německé armády a poté v obklíčení celé skupiny armád Jih.

( Německou obranu ve rževském výběžku posílilo i několik takových divizí )

Sovětské velení proto přikládalo operaci Mars velký význam. Svědčí o tom nejen jmenování generála Žukova, velitelem operace, ale také přednostní vybavení útočících vojsk, především pohyblivých sborů, lidmi, materiálem a technikou. Na vybraných úsecích byli do první vlny útoků zařazeni příslušníci sibiřských oddílů, připravení na boj v zimních podmínkách. Klíčová místa v čele úderu zaujali lidé s reputací agresivních velitelů. Západnímu frontu velel generálplukovník Koněv a Kalininskému generálplukovník Purkajev. Dvěma sovětským frontům původně čelila část německé 9. armády s pěti armádními sbory, ovšem během bitvy se do zóny bojů přesunulo i několik tankových divizí. Zdánlivě šlo o působivé uskupení, které však bylo vyčerpáno předchozími boji a reálná hodnota divizí byla mnohem nižší, než by odpovídalo jejich tabulkové síle. Armádě velel od prosince 1941 generálplukovník Model.

První fáze sovětského útoku začala 25. listopadu 1942. Útok byl veden současně na obou sbíhavých směrech, tedy na západ i na východ a začal mohutnou dělostřeleckou přípravou včetně salv obávaných kaťuší. Zdálo se, že takovou ohnivou smršť nemohl nikdo přežít. Po dělostřelecké palbě se k útoku zvedly vlny sovětské pěchoty s vojáky trestných praporů v první linii. Za pěšáky čekaly tanky, mechanizovaná pěchota a jezdectvo, síly připravené okamžitě vrhnout se do průlomů a dle zásad hluboké útočné operace proniknout daleko do týlu nepřítele. Situaci však komplikovalo počasí a sněhová vánice v den útoku podstatně snížila účinnost sovětské palebné přípravy. Dělostřelci nemohli vizuálně korigovat své zásahy a museli se omezit na plošné pokrytí cílů. Německá první obranná linie nebyla v pásmu útočících armád obou frontů v plném rozsahu potlačena a mnoho ohnisek odporu přetrvalo bez úhony. Němečtí vojáci z nich poté vedli na postupující linie sovětské pěchoty předem zaměřenou palbu.

( Tankové jednotky Rudé armády, byly do bitvy nasazovány podle předem připravených časových harmonogramů, což byla velká chyba )

Útok Sovětů neusnadňoval ani zasněžený a navíc bažinatý a zalesněný terén. Útočníci tak museli postupovat především po nedostatečně průchodných komunikacích, jejichž obrana byla pro Wehrmacht ve srovnání s držením roztažených úseků fronty ve stepích mezi Volhou a Donem mnohem snazší. Sovětské síly se u Rževa musely ztěžka probíjet pásmem, o kterém předpokládaly, že je získají prvním náporem. První fáze ofenzívy se tak změnila ve zdlouhavý boj o ovládnutí každé kóty, křižovatky nebo vesnice, které však již tehdy byly zpravidla zničené a představovaly pouze body na mapě. Sovětskému velení tak hned první klíčový předpoklad operace, tedy rychlé vytvoření průlomu v linii německé obrany, nevyšel. Na tyto průlomy však netrpělivě čekaly pohyblivé sbory, stlačené v hustých formacích těsně za útočící pěchotou. Jejich nasazování do bitvy probíhalo podle předem připravených časových harmonogramů a nikoli podle reálné vývojové situace. Útočily přes frontovou linii, která nebyla zcela ovládnuta, a stávaly se terčem boční palby z neumlčených německých pozic. Jejich postup, který ztratil moment překvapení, se výrazně zpomalil. Německé velení získalo čas k nasazení záloh, kterými přehradilo cesty postupujícím úderným jednotkám. Sovětské útoky v různých místech rževského výběžku, jež se měly během několika dní spojit v jednotnou frontu, tak zůstaly trvale rozděleny na jednotlivá navzájem izolovaná bojiště.

Zdánlivě největší slabina obránců, zranitelnost k útokům nepřítele z několika stran, se však brzy změnila v jistou výhodu. Německá vojska se ocitla v situaci připomínající kruhovou obranu, což jim umožnilo výhodně využívat své vnitřní linie a nasazovat části tankových divizí udržovaných v záloze vždy na nejohroženějších místech. V dramatické a nepřehledné situaci to však vyžadovalo značnou dávku chladnokrevnosti a citu pro situaci. Z pěti hlavních směrů, z nichž Rudá armáda útočila, představoval pro Wehrmacht nejrizikovější úsek v okolí Syčevky, kde útočila 20. sovětská armáda a úsek v prostoru útoku 41. armády u města Bělyj.  Na obou místech však německá vojska dokázala po počátečních průlomech sovětský útok lokalizovat a nakonec zastavit. Německá obrana se pod sovětským náporem prohnula, ale nebyla prolomena. Zároveň Němci podnikali protiútoky na boky pohyblivých uskupení, která se podařilo odříznout od pěchoty a obklíčit. Sovětští vojáci se pak museli často probíjet zpět, přičemž většina bojové techniky byla zničena nebo zůstala opuštěna na bojišti.

( Na německé obránce se valila jedna vlna sovětské pěchoty a tanků za druhou )

Situace se ovšem nevyvíjela přímočaře a současně s ústupem prvosledových sborů vrhalo sovětské velení do boje další útvary. Žukov předpokládal, že 9. německá armáda už dlouho vzdorovat takto masivnímu náporu nedokáže a že se její obrana brzy zhroutí. Naléhal proto na své velitele, aby v tlaku nepolevovali a pokračovali v útocích za všech okolností. Naplno se tak zde projevil jeho tvrdý styl řízení. Další sovětské svazky vstupovaly do útoku v terénu pokrytém zakrváceným sněhem, krátery po výbuších granátů, lidskými a koňskými těly a lemovaném ohořelými vraky tanků a vozidel. Největší útok druhé vlny proběhl 5. prosince 1942 v úseku 20. armády, avšak výsledky byly dokonce ještě horší než během první vlny a to také proto, že již zcela chybělo taktické překvapení. Sovětské tankové posádky, které ztratily svoje stroje, čekaly na nádraží na vyrobené tanky dodávané rovnou z montážních linek a přímo z plošin vagónů s nimi odjížděly do bitvy.

V průběhu operace se několikrát zdálo, že jsou sovětská vojska blízko cíle, například když se jim podařilo přetnout silnici Bělyj – Ržev a odříznout německé obránce města Bělyj od přísunu zásob. I zde se však manévrem s přisunutými zálohami podařilo německým jednotkám kritickou situaci zvrátit a zásobování obnovit. Rozsah sovětských ztrát začínal být hrozivý. Žukov však, zjevně v duchu napoleonské dikce, že bitvu rozhodne poslední prapor, který jedna ze stran vrhne do boje, žádal Stalina o posily, neboť si uvědomil, že se stávajícími silami jednotky Modelovy 9. armády neobklíčí. Stalin však odmítl Žukovovi další posily poskytnout a zcela logicky přesunul rezervní armády a sbory na jižní úsek fronty, kde v té době Rudá armáda rozvíjela mohutnou operaci Uran. Sovětský útok u Rževa se tak koncem prosince úplně zastavil.

( Obrázek dokazující jatka sovětských pěšáků na jednom z úseků rževského výběžku )

Sovětské útoky na rževském výběžku fronty získaly nepatrné územní zisky za cenu obrovských ztrát. Operačního cíle ofenzívy, zničení 9. německé armády, se dosáhnout nepodařilo, čímž samozřejmě zůstalo v nedohlednu i vyplnění následného strategického cíle, tedy zničení skupiny armád Střed. Situace se na tomto úseku fronty na několik měsíců stabilizovala a německá vojska výběžek nakonec vyklidila v dubnu 1943 sama. Útok na Moskvu již tehdy nebyl reálný a Němci raději nevýhodnou linii fronty zkrátili. Odhady sovětských ztrát během operace Mars se velmi liší, avšak řada badatelů jako příliš nízká odmítá oficiální čísla hovořící o 70 000 mrtvých a 145 000 raněných a omrzlých. Bližší skutečnosti se zdá být údaj o celkových ztrátách ve výši 325 000 mužů ( z toho 100 000 padlých a nezvěstných ). Přesné údaje o německých ztrátách nejsou k dispozici. Ve srovnání s těmi sovětskými byli řádově nižší, ale i přesto pro Wehrmacht velmi citelné.

Německá 9. armáda vyšla z bojů oslabena, což se projevilo ještě o několik měsíců později v bitvě u Kurska, kde útočila na severní straně kurského oblouku. Jak již bylo řečeno, sovětská historiografie operaci Mars po desetiletí zamlčovala či přinejmenším bagatelizovala. Nepsalo se o jejích ambicích a už vůbec ne o ztrátách, které při jejím provádění vznikly. Kódové označení operace se vůbec nepoužívalo, a pokud se o ní psalo, tak jen jako o druhé rževsko – syčevské útočné operaci, jejímž jediným cílem mělo údajně být vázání německých sil a zabránění jejich přesunu ke Stalingradu. Toto účelové tvrzení je ovšem v rozporu s fakty o úmyslech této ofenzívy. Snižování významu operace či mlčení o ní vnímali velmi těžce především sovětští veteráni, kteří se bojů zúčastnili a kteří tak oprávněně cítili velkou křivdu. Operace Mars představuje jedno z mnoha bílých míst v dějinách 2. světové války na východní frontě. Ukazuje, že cesta Rudé armády do Berlína a to dokonce ani po obklíčení německé 6. armády u Stalingradu, nebyla zdaleka tak přímočará, jak se někdy může zdát.