Cholm, 1942 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Cholm

 

Město v ledovém sevření

 

Ve stínu krvavých bojů v okolí Děmjanska počátkem roku 1942 poněkud zůstává obklíčení města Cholm, ke kterému došlo ve stejné oblasti a v rámci téže sovětské ofenzívy. Německá posádka dokázala i proti značné přesile udržet své pozice po dobu 105 dnů, dokud nebyla vysvobozena zvenčí.

V prosinci 1941 se dosud ustupující Rudá armáda vzchopila a také díky nasazení čerstvých záloh ze Sibiře a Dálného východu dokázala zastavit dosud vítězící Wehrmacht. V krutých mrazech se pak sovětským vojákům podařilo na většině fronty vrhnout protivníka zpět na západ o desítky až stovky kilometrů. Na počátku ledna 1942 proto sovětské vrchní velení ( Stavka ) naplánovalo další mohutnou ofenzívu, která měla navázat na předchozí úspěchy u Moskvy, Rostova a Tichvinu.

Na severním úseku fronty musela německá 16. a 18. armáda ustupovat. Především prvně jmenované uskupení vedené generálem Ernstem Buschem bylo již značně vyčerpáno předchozími boji, a velení skupiny armád Sever mohlo být rádo, že unavení vojáci ještě stále drží své pozice. Sovětský plán předpokládal, že síly nově zformovaného Volchovského frontu v součinnosti s Leningradským frontem prorazí postavení německé 18. armády severně od Novgorodu a budou pokračovat dále, aby prolomily blokádu Leningradu. O něco jižněji, v prostoru mezi jezery Ilmeň a Seliger pak měli vojáci Severozápadního frontu generálplukovníka Kuročkina zaútočit proti německé 16. armádě, obsadit město Staraja Russa a tlačit Němce dál na západ.

( Dělostřelectvo a letectvo Rudé armády se ve městě snažily zničit budovy, aby tak obránce připravily o ochranu před zimou a mrazy, mnohé kamenné budovy, jako např. věznice se staly důležitými body německé obrany )

Zatímco Leningradský a Volchovský front očekávání Stavky nenaplnily, Severozápadní front si vedl o poznání lépe. 7. ledna 1942 zaútočila na pravém křídle fontu 11. armáda generála Morozova, prolomila německou obranu a po dvou dnech bojů postoupila zhruba o 50 kilometrů, aby se zastavila před Starou Russou. O něco jižněji udeřila na pozice německého II. armádního sboru opevněného v okolí města Děmjansk 34. armáda generála Beranina a od jezera Seliger ji podporovala ještě 3. úderná armáda, ze sestavy Kalininského frontu. Armádě velel generálplukovník Purkajev. Do konce ledna 1942 Kuročkinovy armády téměř obklíčily II. německý armádní sbor v okolí Děmjanska a zcela uzavřít železný kruh obklíčení okolo asi 70 000 německých vojáků se jim podařilo 26. února. V té době se ale již více jak měsíc bránila sovětským náporům posádka obklíčeného města Cholm, které se ihned po prolomení německé fronty jižně od Děmjanska stalo důležitým cílem sovětského postupu. Pokud by vojáci 3. sovětské úderné armády dokázali Cholm dobýt, mohli by téměř nerušeně proniknout do týlu celé 16. německé armády.

Cholm měl před válku zhruba 10 000 obyvatel a zůstal relativně klidným místem i po obsazení Wehrmachtem v srpnu 1941. V jeho okolí však operovaly silné partizánské skupiny, a tak do tohoto prostoru na podzim téhož roku dorazil generálmajor Theodor Scherer se svou 281. zajišťovací divizí. Ve městě samotném se však nacházela jen hrstka německých vojáků a zbytek divize se rozptýlil po celém operačním pásmu II. armádního sboru. Když sovětská 3. úderná armáda 15. ledna 1942 prorazila německé linie u jezera Seliger, ve zhruba 100 kilometrů vzdáleném Cholmu nebyli prakticky žádní němečtí vojáci ( nebyl tam ani generál Scherer ).

( Německá posádka obklíčeného Cholmu dosáhla síly asi 5 000 mužů, z nichž do konce bitvy 1 500 padlo a 2 000 bylo raněno )

Prvním vyšším důstojníkem, který do Cholmu dorazil, byl 16. února plukovník Christoph Stengel, velitel 416. pěšího pluku ze 123. pěší divize. Jeho vojáci ustupovali po těžkých bojích z prostoru jižně od jezera Seliger. Stengel měl k dispozici pouhé dva prapory, každý o síle asi 700 mužů. K nim se následně připojila jedna rota 53. záložního policejního oddílu a celý 65. záložní policejní oddíl. Plukovník nad těmito útvary převzal velení a východně od Cholmu zorganizoval obranu proti blížícím se Sovětům. Scherer mezitím sehnal další posily v podobě částí 218. pěší divize, která byla na východní frontu převelena z Dánska teprve začátkem ledna. Generál sám se spolu se svým štábem snažil dostat do města. To však vzhledem k aktivitě partyzánů nebylo vůbec snadné. Co víc, náčelník štábu Severozápadního frontu vydal rozkaz 2. leningradské partyzánské brigádě, aby urychleně zaútočila na Cholm, než dorazí další německé posily.

V noci ze 17. na 18. ledna se k Cholmu ze tří stran přiblížilo na 800 dobře vyzbrojených partyzánů, kteří v tichosti pronikli přes předsunuté stráže a ve 4:00 ráno zahájili útok na centrum města. Překvapení bylo dokonalé a než se Němci vzpamatovali, utrpěli těžké ztráty. Boj trval několik hodin, jenže partyzánům začala docházet munice, a tak se nakonec museli stáhnout. Krátce poté konečně do Cholmu dorazil generálmajor Scherer s posilami v počtu asi 1 000 mužů. Německá posádka tak nově čítala necelých 3 200 vojáků a nadále se rozrůstala, jak se z okolí stahovaly další menší útvary. Zatímco se obránci snažili zdokonalovat svá postavení, Hitler město prohlásil za pevnost ( Festung ), což de facto vylučovalo možnost ústupu. Po krátké obhlídce situace však Scherer zjistil, že město se dá poměrně dobře bránit, jelikož se nachází na vyvýšenině s dobrým výhledem do okolí a řada kamenných budov, například bývalé vězení, se dala využít jako odolné opěrné body.

( Německým obráncům se brzy nedostávalo zásob, především potravin, ještě hůře na tom ale byli ruští civilisté )

Mezitím k Cholmu postupovala sovětská 33. střelecká divize plukovníka Makarjeva. Rudoarmějci nejprve narazili na předsunuté hlídky plukovníka Stengela a 21. ledna ve 2:00 v noci Makarjev spustil útok na město hned ze tří směrů. Jeho vojáci sice pronikli do ulic, ale německá obrana se dokázala udržet. To vše za cenu 52 padlých a značné spotřeby munice. Makarjev tedy alespoň přikázal Cholm obklíčit, aby se do něj nemohly dostat další posily. Jeho síly však na takový úkol nestačily, a tak v následujících dnech do města pronikly ještě asi tři roty německých vojáků. Pokud jde o těžké zbraně, obležená posádka disponovala v počátcích jen několika protitankovými děly různých ráží a 18 minomety.

28. ledna 1942 se definitivně uzavřel kruh kolem 5 000 Schererových mužů. Následujícího dne pak začala Luftwaffe cholmskou posádku zásobovat vzdušnou cestou. Na malém improvizovaném letišti přistávaly transportní Junkersy Ju 52, přivážely zásoby a evakuovaly raněné. Makarjevovi muži tomu nijak nemohli zabránit, neboť na počátku bitvy nedisponovali žádným protiletadlovým dělostřelectvem. Nic jim však nebránilo v tom, aby letadla ostřelovali přímo na letišti. Sověti navíc dále podnikali pozemní útoky, a i když měli stejně jako Němci jen omezený počet děl, mohli využívat také několik tanků, díky kterým se jim v severní a jihozápadní části města podařilo dobýt alespoň nějaké území. Scherer se sice dožadoval bombardování nepřátelských pozic, Luftwaffe ale měla vzhledem k nepříznivému počasí jen malé možnosti ke vzletu.

( Zásobovací kontejnery shazované německými transportními letouny byly poté, co ruské dělostřelectvo znemožnilo přistávání Junkersům Ju 52 ostřelováním letištní plochy, jediným možným způsobem dopravy zásob do kotle )

Zatímco obléhání Cholmu pokračovalo, německé velení začalo připravovat jeho vyproštění. Pro tuto misi se ale dlouho nedařilo sehnat potřebné prostředky. Z jihozápadu se sice již delší dobu pokoušela do kotle probít jedna bojová skupina, kterou tvořily opozdilé části 218. pěší divize pod velením generálmajora von Uckermanna, ta ale pro takový úkol nedisponovala dostatečnou silou. Do prostoru byl nakonec převelen XXXIX. armádní sbor generála tankových vojsk Hanse Jürgena von Arnima, který měl osvobozovací akci koordinovat. Pod jeho velení se kromě částí 218. pěší divize dostaly některé další posilové jednotky včetně bojové skupiny vyčleněné z 8. tankové divize a 184. oddílu útočných děl. První vážnější pokusy o vniknutí do Cholmu však Sověti zastavili asi 15 kilometrů od města. Von Uckermann se tak musel omezit na přisunutí několika těžkých děl do přední linie, aby alespoň jejich palbou podpořil Schererovy obklíčené muže.

Na konci ledna zuřivé boje pokračovaly se značnými ztrátami na obou stranách. Generálplukovník Purkajev tak nakonec dospěl k závěru, že město se silami jedné, již značně vyčerpané divize, dobýt nedá, a proto k Cholmu poslal posily sestávající z 391. střelecké divize doplněné jedním tankovým praporem, dělostřeleckým plukem a třemi raketomety. Tím se početní i palebná převaha zcela přelily na sovětskou stranu. 13. února začalo dělostřelecké a letecké bombardování města, které proměnilo velké množství budov v ruiny. Následovaly dva pozemní útoky. První, vedený z jihovýchodu, se Němcům podařil odrazit, ovšem druhý ve východním úseku prorazil a výrazně narušil jejich obranný perimetr. Schererovo velitelství se přitom dostalo pod přímou palbu a generál utrpěl lehké zranění. Boje v rozvalinách města neutichaly dalších pět dní a až poté se Němcům podařilo za cenu těžkých ztrát průlom zacelit.

( Tzv. Cholmský štít, rukávové vyznamenání, které obdrželi obránci města, uděleno bylo asi 5 500 kusů, což z něj dnes dělá jedno z nejcennějších nacistických vyznamenání )

Nadále pokračovalo i letecké zásobování, realizované nyní především prostřednictvím kontejnerů shazovaných na padácích a také pomocí nákladních kluzáků Gotha Go 242. První z nich přistál v Cholmu 16. února, neboť krátce předtím přisunuté sovětské dělostřelectvo zcela znemožnilo využívání letištní plochy. Schererovy jednotky přitom k přežití potřebovaly každý den 15 tun zásob, především jídla a munice. Tohoto cíle se dařilo dosáhnout jen s obtížemi a zejména potravin se brzy nedostávalo. Němečtí vojáci navíc museli čelit i extrémnímu počasí, když teploty klesaly až k – 40°C. Před mrazy a sněhem se často ani neměli kam schovat, protože sovětské dělostřelectvo zničilo téměř všechny budovy ve městě. Více jak 1 000 raněných leželo ve sklepeních nebo malých dřevěných domcích, kde je neustále ohrožovaly dopadající granáty. Ve městě navíc zůstávalo mnoho ruských civilistů, kteří měli ještě méně jídla než němečtí vojáci.

Další velký útok zahájil generál Purkajev 21. února 1942. Nejprve zatlačil von Uckermannovy dělostřelce a o tři dny později silami dvou střeleckých divizí a jedné brigády napadl ze dvou stran samotný Cholm. Rudoarmějci se probili až k budově bývalého vězení, která nyní sloužila jako klíčový opěrný bod německé obrany, ale dobýt ji již nedokázali. Jako zázrakem přestáli Němci i tento velmi nebezpečný moment. Velkou roli však zřejmě sehrál i fakt, že Purkajevovy útoky byly špatně plánované, často prováděné podle stejných schémat. Díky tomu mohli obránci snadno předvídat nadcházející dění.

( 5. května 1942, po 105 dnech obklíčení prorazil k obráncům města malý oddíl složený ze dvou samohybných děl Stug III ze 184. oddílu útočných děl a asi 60 pěšáků – obléhání města tím prakticky skončilo )

Zatímco situace v kotli se stávala stále obtížnější, XXXIX. německý armádní sbor pořád nedisponoval dostatečnými silami k průlomu. Přesto se von Arnim rozhodl, že 5. března zaútočí vstříc Schererovi. Jeho necelé dvě divize však nedokázaly prorazit obkličovací kruh 3. sovětské úderné armády a navíc ji brzdilo i mrazivé počasí, takže útok musel být nakonec odvolán. Obránci Cholmu mezitím snědli většinu svých koní a denní příděly chleba klesly na 300 gramů. Koncem března již více jak polovina obklíčených mužů buď utrpěla zranění, nebo byla nemocná, navíc se rozšířila epidemie tyfu. Situace dospěla až tak daleko, že Scherer musel ze zraněných, kteří mohli chodit, formovat záložní bojové útvary. V první polovině dubna 1942 udržovali Sověti neustále svůj tlak, přičemž 10. dubna se jim díky tentokrát pečlivě naplánované akci podařilo dosáhnout zásadního úspěchu. S jediným střeleckým praporem podporovaným třemi těžkými tanky ovládli velkou část severovýchodu města. Když už se zdálo, že pád „pevnosti Cholm“ je jen otázkou několika dnů, Purkajev musel odeslat značnou část své 3. úderné armády k podpoře útoku na Velikije Luky jihozápadně od Cholmu.

Koncem dubna se jednotky XXXIX. sboru opět pokusily obránce vyprostit. Pod velením generálporučíka Viktora Langa, který převzal od nemocného von Uckermanna velení 218. pěší divize, se zformovala bojová skupina, která kromě pěchoty zhruba v síle necelé divize, několika útočných děl ze 181. oddílu, zahrnovala ještě 20 tanků ze stavu 8. tankové divize. Němci se museli probojovat přes 8. gardovou střeleckou divizi posílenou o obrněnce 71. tankové brigády. Němci sice postupovali pomalu, ale stabilně, v čemž jim vydatně pomáhaly hloubkové útoky Luftwaffe.

( Generál Schrer je dekorován Rytířským křížem za velení obráncům obklíčeným v Cholmu )

Když si Purkajev uvědomil, že by jeho obkličovací kruh mohl být proražen, pokusil se ještě o poslední masivní útok na město. V noci z 30. dubna na 1. května 1942 zahájili Sověti silné dělostřelecké ostřelování, po kterém brzy ráno nastoupily na zteč německé obrany tři střelecké ( pěší ) pluky podporované 15 tanky. Obrana východní části Cholmu stála pod takto mocným úderem před kolapsem. Scherer si proto okamžitě vyžádal leteckou podporu a pouze střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 zabránily nejhoršímu. Sovětské útoky pak sice pokračovaly, ztratily však svou počáteční rozhodnost a razanci.

V noci 4. května se Langova skupina dostala na dohled od města. Von Arnim proto vydal rozkaz k rozhodujícímu úderu. Po těžkých bojích se podařilo zlomit poslední sovětský odpor a malý útvar o síle asi 60 pěšáků a dvou útočných děl Stug III dosáhl jako první Cholmu. Stalo se tak 5. května po šesté hodině ranní. Schererovi muži strávili v obklíčení celých 105 dnů. Během této doby utrpěli přibližně 60 % ztráty – 1 500 vojáků padlo, dalších více jak 2 000 bylo zraněno. Naproti tomu Purkajevova 3. úderná armáda ztratila přes 20 000 mužů. V průběhu bitvy odrazili obránci asi 100 pěších útoků, přičemž ve více jak 40 případech byly tyto zteče podporovány tanky. Při zásobování města podnikla Luftwaffe 2 122 vzletů a vyslala 81 kluzáků, z nichž se k obráncům dostalo 56. Čtyři důstojníci byli vyznamenáni Rytířským křížem ( včetně Scherera, tomu Adolf Hitler osobně udělil i Dubové ratolesti ). Město Cholm pak zůstalo v německých rukou až do února 1944.

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt