Sovětské námořnictvo vzhledem ke kontinentálnímu charakteru východní fronty sehrálo jen podružnou roli. Přesto jeho nasazení na několika mořích představovalo zajímavou epizodu. Námořní síly budoval Sovětský svaz v souladu s teorií tzv. malé války, která upřednostňovala torpédovky a ponorky před velkými plavidly. Sověti strategii prezentovali jako příklon k moderním trendům, které hlásaly, že rozvoj letectva znamená konec éry bitevních lodí a křižníků. Ačkoliv válka dala těmto teoriím za pravdu, v případě Sovětů šlo o z nouze ctnost, protože země neměla ani finance, ani zkušenosti se stavbou moderních velkých lodí. A tak základ loďstva měla tvořit malá rychlá plavidla s nevelkým akčním rádiem, podporovaná letectvem, minovými poli a pobřežními dělostřeleckými a torpédovými bateriemi.

Koncepce fungovala do doby, než si Josif Stalin uvědomil, že loďstvo bez mohutných obrněnců nemůže použít jako prostředek nátlaku v mocenských hrách. Koncem 30. let smetl ze stolu teorii malé války a začal toužit po zaoceánském loďstvu. Aby urychlil jeho zrod, zřídil v roce 1937 lidový komisariát válečného námořnictva. Změna koncepce uvrhla loďstvo do chaosu, který dovršila čistka v důstojnickém sboru. Stalinovo běsnění sežehlo čtyři náčelníky námořních sil po sobě stejně jako velitele všech loďstev. Další důstojníky čekala degradace a gulag. Vzniklé mezery na vyšších postech zaplnilo vedení rychlým povyšováním mladších důstojníků. Stalinovu oblibu si na jaře 1939 vydobyl kapitán Nikolaj G. Kuzněcov, který se stal lidovým komisařem. Osvědčil se coby schopný organizátor a za cíl si stanovil převést vizi oceánského loďstva do reality.

( Admirál Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov se stal na jaře 1939 lidovým komisaře sovětského námořnictva, dnes jeho jméno nese jediná ruská letadlová loď )

Nový plán vedle šesti již rozestavěných křižníků počítal i s 12 jednotkami třídy Čapajev, 4 bitevními loděmi a 2 dalšími křižníky. V mnohakusových sériích měly loděnice chrlit torpédoborce, torpédové čluny a stíhače ponorek. Ambiciózní projekt připomínal německý plán Z. A také bohužel pro Sověty podobně dopadl. SSSR nedisponoval dostatečnými kapacitami a definitivní stopku plánu vystavila německá invaze z 22. června 1941. Podle Stalinovy vize mělo v roce 1944 námořnictvo sestávat z 19 bitevních lodí, 20 křižníků, 18 velkých a 145 standardních torpédoborců, 341 ponorek, 514 torpédových člunů a 44 říčních plavidel. Do služby však nakonec vstoupila pouze hrstka z nich.

Ztráty armádní techniky v prvních týdnech německého útoku vedly k dalšímu přehodnocení role námořnictva. Práce dělníků, deficitní suroviny i samotná výzbroj, to vše se nyní vyvažovalo zlatem. Již v červenci 1941 padlo rozhodnutí zastavit práce na velkých plavidlech, z menších se měly dokončit pouze jednotky v pokročilém stádiu stavby. Ačkoliv se roce 1940 nacházelo v loděnicích 270 rozpracovaných lodí, do konce války se podařilo uvést do provozu pouze 2 křižníky, 19 torpédoborců, 38 minolovek, 54 ponorek a několik dalších menších plavidel. Ostatní lodě se dočkaly spuštění na vodu až po porážce nacistického Německa. Když válka vypukla, představovalo sovětské námořnictvo nevyváženou sílu neschopnou plnit úkoly předpokládané Stalinem.

( Sovětský torpédoborec Taškent v Sevastopolu )

Vývoj válečné situace též přinutil námořnictvo plnit úlohy, pro které jednotky nebyly stavěny. Místo spolupráce s armádou při ofenzivních akcích se podílelo na obraně vlastních základen, obklíčených z pevniny nepřítelem. Sovětští námořníci zajišťovali zásobování a evakuaci obležených pevností a pro defenzivní úkoly sestavovali improvizované flotily. Pohromu způsobil nedostatek minolovek. Za roky 1941– 1942 ze všech ztrát vojenských plavidel připadalo na miny na Černém moři 25 %, v arktických vodách 22 % a na Baltu 49 %. Sovětské minolovky navíc nedisponovaly vybavením pro likvidaci magnetických či akustických min.

Pokud v námořnictvu něco fungovalo, tak to byla jednoduchá organizace. Nejvyšší instanci představoval lidový komisariát ( ministerstvo ), zodpovědný za dodávky plavidel. V jeho rámci působil hlavní námořní štáb, zodpovědný za vedení operací. Náčelníkem štábu a zároveň prvním Kuzněcovovým náměstkem se stal admirál Ivan Stěpanovič Isakov. Základ námořnictva sestával ze čtveřice loďstev – Baltského, Černomořského, Severního a Tichooceánského, která působila samostatně a přímo podléhala komisariátu. V reálném boji nicméně Kuzněcov podřizoval loďstva velitelstvím frontů, což způsobovalo kompetenční spory. Hlavní loďstva dále podporovaly menší flotily. Na začátku Velké vlastenecké války existovalo několik flotil – Kaspická, Dunajská, Amurská a Pinská, nicméně vývoj na frontě si vyžádal vznik dalších – Dněperské, Azovské, Čudské nebo Bělomořské.

( Na fotografii vrak bitevní lodi Marat zasažené německými střemhlavými bombardéry Ju 87 v přístavu v Kronštadtu )

Velení každému loďstvu přiřadilo i námořní letectvo. Teoreticky znamenaly průzkumné, stíhací i bombardovací letouny významnou posilu. Avšak s výjimkou hydroplánů a létajících člunů námořní letci používali stejné typy jako jejich kolegové nad pozemní frontou, které se pro útoky na plavidla příliš nehodily. Krátký dolet i nízká nosnost omezovaly údernou sílu bombardérů, torpéda zpravidla chyběla úplně. Zastaralé stíhačky nedokázaly poskytovat účinné krytí, a tak hladinové síly vyrážely do akcí jen tam, kde nehrozila vzdušná převaha nepřítele. Po katastrofálních ztrátách letounů v létě 1941 navíc Stalin mnoho útvarů námořního letectva převelel nad pozemní frontu, čímž námořnictvo dále oslabil.

Nejsilnější z loďstev působilo na Baltském moři. V jeho eskadrách pluly 2 bitevní lodě, 2 moderní křižníky, 2 velké torpédoborce ( tzv. liděry ), 12 starých a 7 nových torpédoborců a řada menších plavidel. Loďstvu velel admirál Vladimir Filippovič Tribuc, který se mohl spolehnout též na podporu 656 strojů námořního letectva. Tribucovy síly dostaly defenzivní úkoly, především zabránit vylodění nepřítele v Pobaltí, nedovolit Kriegsmarine proniknout do Finského a Rižského zálivu, krýt pozemní síly u pobřeží, zabezpečovat transporty vojsk a narušovat německou námořní dopravu. Relativně skromné cíle plynuly z přesvědčení, že Němci mají v oblasti značnou převahu. Ti sice do Baltu posílali lodě jen na výcvik, ale v případě potřeby mohli přisunout mohutné síly Kielským průplavem. A tak Tribuc hodlal s loděmi operovat jen u pobřeží, zatímco ofenzivní operace svěřil ponorkám a letounům.

V prvních týdnech německo – ruské války se Baltské loďstvo soustředilo na kladení min před Finským zálivem. Kvůli nedostatku minonosek vysílali Sověti do akce rychlé čluny a letadla a pokračovali v této činnosti až do začátku obléhání Leningradu. Většina Tribucových lodí zůstávala u pobřeží v očekávání útoku na přístavy, avšak nepřítel udeřil ze souše. Wehrmacht dobyl základny v Libavě a Vindavě a záhy i celé Kuronsko. Sověti záhy pochopili, že německý cíl představuje Leningrad, a letectvo Baltského loďstva odveleli nad pevninu. Němci postupovali dále, dobyli Rigu, do jejíhož přístavu začali posílat konvoje se zásobami. Do cesty se jim postavily sovětské torpédoborce a torpédovky a svedly s eskontními plavidly několik šarvátek. V těchto střetech se vyznamenala především posádka torpédoborce Stěreguščij, která sama napadla konvoj o 26 německých lodích a v rižském přístavu údajně potopila 11 nepřátelských lodí. Pod tlakem okolností Tribuc své síly převelel do estonského Tallinu a od podzimu 1941 mohly německé transporty na Baltu plout bez ochrany. Střety v Rižském zálivu zůstaly za celou válku jedinými akcemi Baltského loďstva, při nichž se jeho torpédoborce střetly s loděmi nepřítele.

Sovětské námořnictvo v červnu 1941

 

Loďstvo	Severní	Baltské		Černomořské	Tichooceánské	Celkem
Bitevní lodě	-	2		1	-	3
Křižníky	-	2		5	-	7
Velké torpédoborce	-	2		3	2	7
Torpédoborce	8	17		11	11	47
Ponorky	15	65		44	86	210
Torpédovky	7	7		2	6	22
Minonosky	1	6		3	8	18
Minolovky	2	33		15	30	80
Torpédové čluny	2	48		84	135	269
Stíhače ponorek	15	15		28	19	77

 

Náročný úkol čekal loďstvo při evakuaci Tallinu. Lodě střelbou podporovaly obránce, poté se koncem července 1941 podílely na záchraně tisíců vojáků. Plán operace počítal s útokem těžších lodí nepřítele, Němci se ovšem spoléhali na torpédové čluny či miny a skutečně hustá minová pole zničila 5 torpédoborců a řadu menších plavidel. Ještě hůře dopadly nákladní lodě, z nichž do Kronštadtu doplula méně než polovina.

Přeživší plavidla po ztrátě většiny základen ztratila možnost vést námořní operace a proměnila se v plovoucí dělostřelecké baterie bránící obležený Leningrad. Lodní děla pomohla odvrátit německý pokus o dobytí města z chodu a obránci si přítomnost lodí nemohli vynachválit, neboť armádní útvary trpěly nedostatkem vlastního dělostřelectva. Němci pochopili, že se musí lodí zbavit, a zahájili mohutné nálety. Luftwaffe poškodila prakticky všechna větší plavidla Baltského loďstva a potopila bitevní loď Marat. Tribucovy síly však bojovaly dále stejně jako 80 000 příslušníků posádek vyslaných na frontu.

( Plavidla Baltské flotily během evakuace estonského Tallinu )

Omezeného rozsahu dosáhla na Baltu i ponorková válka. Němci tam vyslali pouhých 5 ponorných člunů, které nalezly jen málo cílů, Rudá armáda totiž přesouvala většinu zásob po souši a válečné lodě bojovaly u Leningradu. Tribuc mohl nasadit 46 ponorek, které měly narušit německý dovoz rudy ze Švédska. Transporty ale pluly švédskými výsostnými vodami, takže sovětští ponorkáři dosáhli hubených výsledků. Např. za celé lét 1941 zničili 1 ponorku a 2 obchodní lodě. Až během dalších let se sovětské ponorky dokázaly prosadit více, když například největší ponorné čluny třídy K potopily 34 nepřátelských plavidel. Jedna z těchto ponorek o výtlaku 2 000 tun dokonce neúspěšně napadla bitevní loď Tirpitz.

Zatímco na Baltu se Sověti obávali velkých plavidel nepřítele, Černomořské loďstvo se těšilo převaze nad slabým rumunským námořnictvem. Němci s vysláním Kriegsmarine nepočítali, domnívali se, že zdejší přístavy dobudou ze souše. Černomořské loďstvo s hlavní základnou v Sevastopolu nebylo o mnoho slabší než Baltské, neboť po dlouhá léta tvořilo protiváhu turecké flotily. Viceadmirál Filipp Sergejevič Okťabrskij spoléhal mj. na bitevní loď Pařiskaja Kommuna, 2 zbrusu nové a 4 starší křižníky, 47 ponorek a 13 torpédoborců. Značnou sílu představovalo 80 torpédových člunů, nechybělo ani 625 letadel.

( Sovětští námořní pěšáci se vyloďují v týlu nepřítele u Kerče )

Hlavní úkol Černomořské flotily tvořily podpora přímořského křídla armády, nálety na německé pozice a rušení námořních komunikací u pobřeží. Podobně jako na Baltu začala i zde válka kladením min oběma stranami. Sověti si uvědomovali zranitelnost rumunské flotily shromážděné v Konstanci a v červnu 1941 vyslali početné síly k ostřelování přístavu, zatímco letectvo několik týdnů bušilo do lodí pumami. Rumuni však neutrpěli větší škody a Sověti naopak přišli o nejvýznamnější loděnici v Nikolajevu, kterou obsadily německé jednotky.

Klíčová role připadla v srpnu 1941 sovětskému námořnictvu při obraně přístavu v Oděse. Transportní lodě zásobovaly město a evakuovaly raněné, křižníky a torpédoborce ostřelovaly nepřítele. Uskutečnila se i kombinovaná operace s výsadkem námořní pěchoty, ale tváří v tvář obklíčení přistoupili Sověti k evakuaci a námořnictvo odvezlo přes 50 000 mužů. Podařilo se mu také zaminovat přístav a ztížit Němcům a Rumunům jeho využívání. Záhy se Černomořské loďstvo zapojilo do obrany Sevastopolu. Nejprve dopravilo posily a poté narušovalo palbou německý útok. Luftwaffe si však na sovětská plavidla počíhala a v polovině listopadu potopila mj. křižník Červona Ukrajina. Menší plavidla podnikala přepady německé pěchoty u pobřeží Krymu. Ačkoliv Sevastopol nakonec padl, díky podpoře námořnictva ho Sověti udrželi o půl roku déle. Zatímco velké a střední ponorky Okťabrského loďstva operovaly poblíž přístavů v západní částí Černého moře, malé čluny se soustředily v ústí Dunaje. Přestože za podmínek převahy v hladinových lodích dávalo větší smysl udeřit na nepřátelskou námořní dopravu torpédoborci a křižníky, Sověti nechali útočit své ponorkáře. Ti však dosahovali jen skromných výsledků, když např. do konce roku 1941 při stovce plaveb potopili jen 6 lodí a sami ztratili 8 ponorek.

( Obsluha jedné ze sovětských pobřežních dělostřeleckých baterií v Oděse )

Námořní operace v arktických vodách se omezily na oblast v Kolském zálivu se strategickým přístavem Murmansk. Severní loďstvo viceadmirála Arsenije Grigorjeviče Golovka se základnou v Poljarnoje mělo k dispozici 5 nových torpédoborců a 3 starší, 3 torpédovky, 20 ponorek a několik minolovek a minonosek. Skrovným silám Kuzněcov vytyčil za úkol zabránit nepříteli v průniku do Bílého a Barentsova moře, bránit nezamrznuté pobřeží a ničit obchodní lodě. Takto rozsáhlé úkoly ovšem loďstvo nemohlo plnit, a to i kvůli slabému letectvu ( 116 zastaralých strojů ) a nevyhovující výbavě murmanského přístavu. Nakonec Golovko dostal skromnější úkol – podporovat vojska bránící Murmansk a narušovat dopravu u pobřeží. Ukázalo se, že čelit Kriegsmarine nebude potřeba. Horské jednotky Wehrmachtu totiž bojovaly bez spolupráce s námořnictvem.

Severnímu loďstvu se v prvních dnech války podařilo posílit posádky na Středním a Rybářském poloostrově natolik, že je Němci nikdy nedokázali obsadit. Rudá armáda si zachovala kontrolu nad strategickým místem ovládajícím přístup do Kolského zálivu. V červenci 1941 uspěly též výsadky námořní pěchoty do týlu německých vojsk. Ve střetech menších sil utrpěli Sověti ztráty od torpédoborců vyslaných na sever podpořit váznoucí německý postup, avšak pobřežní dělostřelectvo přinutilo Němce k ústupu. Murmansk zůstal ve Stalinových rukách a v dalších letech do něj proudily americko – britské konvoje se zásobami, na jejichž obraně se podílely sovětské torpédoborce. Protože německé jednotky na murmanské frontě mohl Wehrmacht zásobovat pouze po moři, pustily se do nahánění transportů sovětské ponorky. Nízká úroveň výcviku posádek ale přinesla jen mizivé výsledky. Nedařilo se ovšem ani  německým U – Bootům, které v roce 1941 potopily jen 1 sovětskou loď.

Tichomořské loďstvo zůstávalo po vypuknutí války v permanentní pohotovosti. Avšak vzhledem k tomu, že mezi SSSR a Japonskem neexistoval válečný stav, setrvávaly lodě v nečinnosti. Tato situace vedla k postupnému oslabovaní loďstva ve prospěch ostatních námořních i pozemních uskupení. A tak zatímco 1 liděr, 2 torpédoborce a 5 ponorek odpluly k Severnímu loďstvu, více než 140 000 námořníků Tichomořského loďstva putovalo ke střeleckým divizím různých frontů. V létě 1945 loďstvo sestávalo ze 2 křižníků, 1 liděru, 2 torpédoborců, 19 hlídkových člunů, 78 ponorek, 204 torpédových člunů, dalších menších plavidel a asi 1 460 letadel. Teprve po Stalinově vypovězení války Japonsku v srpnu 1945 se Tichomořské loďstvo mohlo bojově angažovat, když krom jiného provedlo výsadky na Kurilských ostrovech a Sachalinu.