Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Gardové jednotky Rudé armády v letech 1941–1945 \ druhasvetova.com

 

Gardové jednotky Rudé armády v letech 1941 – 1945

 

Sovětské gardové jednotky prosluly v letech 1941 – 1945 odvahou a neústupností. Coby elitní oddíly však vybočovaly z komunistického ideálu rovnostářské armády, navíc odkazovaly na carské symboly. Proč se tedy Stalin rozhodl myšlenku gardy oživit? Termín garda bývá spojován s nejelitnější složkou armády a objevuje se už v antickém Římě.  Loajalitou proslula především pruská garda, která upoutala pozornost ruského cara Petra Velikého. Ten  roce 1697 odhalil spiknutí v řadách elitních střelců, a protože se obával nárůstu politického vlivu jejich velitelů, využil příležitost ke zrušení střeleckého vojska. Místo něj založil carskou gardu, jež měla sloužit jako imperátorova stráž.

V průběhu staletí si gardové útvary vydobyly respekt, když je velení coby skvěle vycvičené, výborně vyzbrojené a loajální jednotky vysílalo do mnoha bitev. Gardisté bojovali s Turky, Švédy i Peršany a jejich pluky zle zatápěly i Napoleonovi. Staly se synonymem pro spolehlivost a garantem ruské monarchie. Za 1. světové války Mikuláš II. vysílal gardové oddíly coby „hasiče“ ne nejtěžší úseky fronty a v Petrohradu si pro ochranu ponechal pouze gardové záložníky. To se mu vymstilo v únoru 1917, kdy revoluce smetla monarchii a donutila cara odstoupit. Po Říjnové revoluci se pak moci chopili bolševici, kteří v lednu 1918 na troskách carských vojsk založili Rudou armádu. A v té pro gardu nebylo místo.

( Gardové jednotky byly přednostně vybavované nejnovějšími zbraněmi )

Gardové jednotky si na znovuzrození musely počkat do roku 1941, kdy Sovětskému svazu hrozilo smrtelné nebezpečí. Je však důležité zmínit, že Stalin původně o formování elitních oddílů či jednotek zvláštního určení neuvažoval. Rudá armáda představovala výkladní skříň komunismu, mezi jehož základní principy patří rovnost. A tak mělo vojsko sestávat z víceméně stejně vycvičených a vyzbrojených útvarů.

S německým útokem na SSSR se rovnostářské teorie sesypaly jako domeček z karet. Tváří v tvář skvěle připravenému nepříteli musely frontové jednotky improvizovat a zvládat úkoly pomocí prostředků, jež původně sloužily ke zcela jiným účelům. Velitelé pěších útvarů se například naučili nasazovat v roli zvláštních jednotek průzkumníky, přičemž využívali jejich schopnosti nepozorovaně se přiblížit k nepříteli. Průzkumné roty a prapory si rychle navykly plnit nejnebezpečnější mise. Nová role jim přinesla též punc elitnosti, který se začal projevovat i prakticky – k průzkumným oddílům putovali nejlepší muži, výstroj a výzbroj. Stále se však jednalo o jednotky s omezenou taktickou působností, nedisponující těžkými zbraněmi.

( Gardisté v průběhu války utrpěli těžké ztráty, nakonec se však hned několik gardových armád zúčastnilo i dobývání Berlína )

Těžkou výzbroj naopak představovaly čerstvě zavedené reaktivní minomety BM 13 – 16, známé jako Kaťuše. První válečné týdny přinesly Sovětům jen málo důvodů k optimismu, a tak každá pozitivní zpráva měla cenu zlata. Když se 14. července 1941 na Stalinův stůl dostala informace o prvním úspěšném nasazení kaťuší, zajásal. Na německé vojáky a bojovou techniku, soustředěné v železniční stanici Orša, se snesl smrtonosný příval ohně a železa, jež je doslova šokoval. Sovětský diktátor spatřil v reaktivních minometech novou naději a v srpnu vydal rozkaz, aby všechny jejich baterie byly od nynějška označovány přídomkem gardová. Ale než k tomu reálně došlo, vývoj na frontě přinesl události, jež udělování prestižního přízviska z carských dob dramaticky změnily.

Německá skupina armád Střed v polovině července obsadila Smolensk. Během jejího tažení vznikl u městečka Jelňa výběžek obsazený 70 000 vojáky podporovanými tanky a děly. Při pohledu na mapu bylo zjevné, že se Němci chystají uskupení vrhnout proti Moskvě. Sověti si nebezpečí rychle uvědomili a Stalin nařídil Žukovovu Záložnímu frontu na Jelňu bezodkladně udeřit. Ráno 30. srpna sovětské jednotky vyrazily do útoku. Přes tuhý odpor postupně protivníka zatlačily způsobily mu těžké ztráty. 6. září 1941 Rudá armáda vstoupila do Jelni a po dalších dvou dnech se fronta ustálila na nové linii.

( Sovětští vojáci dobývají zpět městečko Jelňa, po bitvě budou čtyři střelecké divize vyznamenány a bude jim udělen titul gardová )

První taktické vítězství Stalina i Stavku nadchlo, což se 18. září 1941 projevilo v rozkazu Lidového komisariátu obrany Sovětského svazu č. 308. Za projevené hrdinství rozkaz vyznamenal 100., 127., 153. a 161. střeleckou divizi a udělil jim čestný titul gardová. Jednotky nově nesly čísla 1., 2., 3. a 4. gardová divize a obdržely zbrusu nové divizní zástavy. Poprvé od roku 1918, kdy se carská vojska ve víru revoluce přerodila v Rudou armádu, se v ruských ozbrojených silách objevily gardové jednotky.

Mezi útvary povýšené za bojové zásluhy na gardové se záhy začaly přidávat další a další. Zůstává dějinným paradoxem, že se Stalin při označování nejúspěšnějších divizí, sborů a armád inspiroval právě gardisty – symbolem nenáviděné carské monarchie. K tomuto rozhodnutí vedl diktátora čirý pragmatismus. Po úvodních porážkách si generálové uvědomili, že vítězství bolševických ozbrojených sil nad bělogvardějci k vytvoření vojenských tradic nestačilo. Mezi vůdci SSSR a prostým lidem zela obrovská propast, protože tři desetiletí komunistické nadvlády nedokázala z obyvatelstva vymýtit pravoslavnou víru ani po staletí pěstované tradice. Stalin pochopil, že mnoho lidí se odmítá oddat komunistickým ideálům. A že pokud chce obyčejné vojáky přesvědčit, aby se semkli proti společnému nepříteli, musí komunistickou rétoriku v armádě alespoň zčásti nahradit zakořeněnými zvyky z carských dob.

( Příslušníci 171. tankové gardové brigády s tankem T - 34/76 během bojů o Charkov v roce 1943 )

Armádní propagandisté proto začali sahat ke komunikačním prostředkům a symbolům, jež dosud Moskva označovala za přežité, monarchistické či kontrarevoluční. Vojáci již neměli bojovat za komunismus a revoluci, ale za svou vlast s dlouhou historií. Tvůrci plakátů a časopisů se inspirovali milníky národních dějin od dávného středověku po začátek 20. století a změny se promítly i do nových názvů válečných plavidel. Jedním z nejmarkantnějších projevů popsaného trendu se stalo právě zavedení gardových jednotek coby elitní armádní elity.

Po prvotním víceméně impulsivním povýšení čtveřice střeleckých divizí muselo velení pro přidělování čestného titulu vytvořit systém a pravidla. Oficiální označení gardových jednotek znělo Garda RKKA ( Garda Dělnicko – rolnické rudé armády ) a měly je tvořit útvary, jež se vyznamenaly vojenským umem a skupinovým hrdinstvím. Stalin chtěl, aby velitelé i ostatní příslušníci gardových útvarů brali svou elitnost velmi vážně a projevovali se jako gardoví vojáci za všech okolností. Vidina přidělení titulu a zástavy mohla sama o sobě vojáky řadových útvarů povzbuzovat k lepším výkonům v boji. Avšak Stavka chtěla i již povýšené gardové jednotky motivovat k udržení prokázané morálky, kázně a loajality. Generálové se proto rozhodli přiznat gardovým jednotkám a svazkům zajímavé materiální výhody. Gardoví velitelé se kupříkladu těšili z 1,5 násobně vyššího platu, mužstvo dokonce z dvojnásobného. Pokud to logistická situace dovolovala, gardové jednotky jako první dostávaly též materiál a zásoby. A přednostně k nim putovala i nejmodernější výzbroj. Kupříkladu když z továren začaly v roce 1943 vyjíždět tanky T – 34/85, vybavila jimi Rudá armáda nejprve 2., 6., 10. a 11. gardový tankový sbor. U obrněnců IS – 2 šlo velení ještě dále, když z nich sestavovalo výhradně samostatné gardové pluky těžkých tanků. Gardové střelecké divize zase mohly počítat s vyššími tabulkovými stavy mužstva ( zatímco běžná střelecká divize sestávala v průměru z 9 400 mužů, u gardové šlo o 10 700 vojáků ).

( Gardové útvary nechyběly ani při dobývání maďarské metropole – Budapešti )

Platil zde ovšem beze zbytku princip „něco za něco“. Stavka gardové útvary přednostně posílala na úseky fronty, kde se plánovala významná ofenzíva, nebo naopak hrozil německý útok. Stalin od gardistů očekával skvělou úroveň výcviku, bezpříkladnou kázeň a schopnost plnit jakkoli obtížné úkoly. V Moskvě uvažovali také o tom, jak gardové útvary odlišovat od řadových pomocí vnějších znaků. Stalin prosazoval zavedení speciálních stejnokrojů, a tak v krejčovských dílnách vzniklo několik návrhů, jež si diktátor osobně prohlédl. Nakonec však z převlečení gardistů sešlo. Oficiálně kvůli obavám, aby se příliš neodcizili ostatnímu mužstvu. Skutečné důvody byly prozaičtější. Chaos a materiální nedostatek prvních měsíců války na východní frontě zkrátka neumožňovaly zavádět rozsáhlé novoty.

Do detailu naopak Stavka rozpracovala symboliku a insignie gardistů. Po dlouhých debatách padlo rozhodnutí, že každá gardová jednotka bude přečíslována a obdrží vlastní bojovou zástavu. Rozměry rudě zbarveného praporu se zlatými třásněmi po obvodu byly stanoveny na 145x115 cm. Lícové straně dominoval Leninův portrét a text „Za naši sovětskou vlast SSSR.“ Na rubové straně se nacházela rudá hvězda se srpem a kladivem a označení ( název a číslo ) gardové jednotky. Nesmělo chybět ano bojové heslo. Zástava, zdobená ještě dvojicí vinutých šňůr se střapci, se umisťovala na dřevěnou žerď o délce 2,5 m a průměru 4 cm. Jak jednotka procházela bitvami, přibývaly na žerdi stuhy značící nová vyznamenání. Řády se připínaly přímo na plátno zástavy. Ve snaze motivovat gardisty k co nejlepším výkonům však šla Stavka ještě dále. Generálové přivřeli oči a připustili, že v Rudé armádě neslouží pouze Rusové, ale také příslušníci národnostních menšin. A tak se na mnoha zástavách hesla objevovala jak v ruštině, tak v mateřském jazyce mužstva.

( Zástava 13. gardové střelecké divize )

Významným dnem pro všechny gardové jednotky se stal 21. květen 1942, kdy Prezídium schválilo další změny odlišující gardisty od „klasických“ jednotek. První novinku představovala speciální hodnostní označení. Před všechny hodnosti oficiálně přibyl přídomek gardový ( např. gardový poručík atd. ). A když už neprošly speciální uniformy, stal se druhou novinkou alespoň zvláštní odznak, jenž směli na hrudi nosit výhradně gardisté. Původně měl vzniknout již na podzim 1941, avšak kritická situace na frontě přinutila generály odsunout podobné myšlenky až na příští rok.

Teprve 12. dubna 1942 tak S. I. Dmitrijev dostal za úkol vytvořit první návrhy. Pospíšil si a za pouhých šest dnů mohl Stalin zhlédnout skici. Údajně se pochvalně vyjádřil o všech variantách a vybral tu nejvydařenější. Nicméně do finální podoby sám výrazněji nezasáhl. Návrh obsahoval tři základní motivy – zlatý věnec, rudou hvězdu v bílém poli a prapor s basreliéfem Lenina. Zvolen byl prapor, ovšem portrét Lenina podle Stalinova příkazu nahradilo slovo „Garda“ s odůvodněním, že pokud by se časem portrét částečně smazal, mohl by působit nejasným dojmem. Jednoduchý nápis měl naopak odolat i větším poškozením a stále přenášet své poselství. Zmíněný květnový výnos tak informoval o zavedení gardových odznaků pro vojenské jednotky Rudé armády i námořnictva. Uvažovalo se i o odznaku určeném pro úderné armády ( svazky s posílenou dělostřeleckou složkou, určené pro ofenzivní operace ), avšak protože jich vzniklo pouze málo, Stavka od tohoto kroku ustoupila.

( Odznak, který nosili všichni příslušníci gardových jednotek )

Výrobu odznaků, jimž se dostalo přezdívky „gvardija“, dostal zprvu na starost Ščerbinský lyžařský závod spadající pod lidový komisariát dopravy. Důvod byl prozaický, šéf týlového zabezpečení Rudé armády generálporučík A. V. Chrulev současně zastával též pozici lidového komisaře dopravy. Jak gardových útvarů přibývalo a poptávka po odznacích rostla, zapojoval režim do produkce další podniky, např. moskevskou továrnu Poběda. Ani řízení výroby z nejvyšších míst nicméně nezabránilo odlišnostem ve výsledné podobě odznaků pocházejících z různých závodů. Jako oficiální se nakonec prosadila varianta vytvořená ve Ščerbinském závodě, kdy měl prapor hladký povrch, na nějž se nanášel rudý email. Během dalších válečných let se i tato podoba vyvíjela a do praporu se začaly gravírovat mělké vzory znázorňující stínování. Do konce války se výrobu zcela sjednotit nepodařilo, a tak se na uniformách gardistů objevovaly odznaky kulaté, oválné i podlouhlé. Lišil se též odstín emailu, kdy předpisová rudá často vypadala spíše jako oranžová. I tak dle vzpomínek veteránů odznaky svou roli podpořit morálku elitních útvarů plnily skvěle. Gardisté je nosili zásadně na pravé straně hrudi. Coby stylizovaná malba se podoba odznaku objevovala i na trupech plavidel nebo pancířích tanků gardových obrněných svazků.

O tom, kolik odznaků musely továrny vychrlit, svědčí desítky vyšších jednotek a svazků, jež do roku 1945 gardový titul obdržely. Nezřídka se ovšem stávalo, že v rámci gardové armády či sboru bojovaly i útvary, jež se gardovým přízviskem pyšnit nemohly. Mezi elitu však Stavka povyšovala také jednotlivé pluky, brigády, prapory či roty, kdy se této cti dostalo kupříkladu 66 tankovým a 64 dělostřeleckým plukům. A tak často naopak gardový pluk či prapor bojoval v sestavě řadové armády. Námořníci se z povýšení mezi gardisty těšili méně, i tak ale gardové přízvisko obdrželo celkem 18 lodí, 16 ponorek, 13 námořních divizí, 2 letecké divize námořnictva, 2 protiletadlové pluky námořnictva, 1 brigáda námořní pěchoty a 1 námořní železniční dělostřelecká brigáda.

( Tři příslušníci 13. gardové střelecké divize, na pravé straně hrudi jsou vidět jejich gardové odznaky )

Přidělování a fyzické doručování gardových odznaků konkrétním vojákům naráželo na řadu administrativních těžkostí a docházelo i ke kuriózním situacím. Záznam o předání odznaku se dle nařízení měl zanést do vojenské knížky či průkazu totožnosti. V praxi se ale tento krok často vypouštěl a voják odznak pouze dostal do ruky, případně se o předání zapsala poznámka na kus papíru nebo rub mapy. Ve válečném chaosu někteří vojáci obdrželi odznak i 2x – 3x. Jsou ovšem zaznamenány i opačné extrémy, kdy si jednotky vedly speciální dokumenty s podrobnými soupisy přidělených odznaků a medailí. Pokud se rudoarmějec v okamžiku, kdy jeho útvar povýšili na gardový, nacházel v nemocnici nebo na dovolené, svůj odznak obdržel i poté, co vojáka převeleli od gardové k řadové jednotce. V případě, že se původní vojákova jednotka stala gardovou v době, kdy převelený voják již cestoval ke svému novému negardovému útvaru, odznak s potvrzovacím dekretem putoval za ním. Jednou získaný odznak se tedy již neodkládal a gardista zůstával gardistou, kromě případů, kdy o odznak přišel kvůli přestupkům a proviněním.

Ze skromných začátků gardové jednotky vyrostly v obávanou sílu a v čele Rudé armády se probily až k Berlínu. I při závěrečných operacích hrály klíčovou roli, když např. do dobývání německé metropole se mimo jiné zapojila 1., 2., 3., 4. a 5. gardová tanková armáda nebo 3., 5. a 8. gardová armáda. Vedle tankistů a pěchoty likvidovaly zbytky kolon Wehrmachtu též bitevníky IL – 2 chráněné gardovými stíhači. Přestože během dlouhé válečné cesty utrpěly gardové útvary těžké ztráty, Stalin mohl být s jejich výkony spokojen. Diktátorův nápad oživit nostalgii carských gard tak pomohl Sovětskému svazu vyhrát válku.

 

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt