V roce 1941 nařídil Benito Mussolini vytvoření Italského expedičního sboru v Rusku ( Corpo di Spedizione Italiano in Russia, neboli CSIR ). Pod velením generála Zinglase sestával sbor ze tří divizí ( Pasubio, Torino a 3. rychlé divize Principe Amedeo d´Aosta ), 3. dělostřelecké skupiny a zvláštní jednotky Superintendenza Est ( Zásobovací služby východ ) se dvěma motorizovanými skupinami, jedné pro mužstvo a druhé pro zásoby. Sbor měl sílu 3 000 důstojníků a 59 000 mužů, 4 600 koní a mul. Část 3. rychlé divize tvořily dva jezdecké pluky ( Savoia a Lanciemi di Novara ).

( Italští vojáci se samopaly Beretta krátce po příjezdu do Sovětského svazu )

Po první zimě ruského tažení italský velitel generál Giovanni Messe požádal, aby byl sbor odeslán domů, jelikož byl na pokraji zhroucení, zejména kvůli katastrofálnímu fyzickému stavu vojáků a nedostatku náhradních dílů a zásob. Italský expediční sbor byl nicméně na frontě ponechán a 9. července 1942 posílen o divizi Sforzesca a stal se 35. italským sborem připojeným k německé 17. armádě. Pod velením generála Itala Gariboldiho vznikla nová italská armáda, která sestávala z 2. armádního sboru ( divize Cosseria a Ravena ), armádního sboru Alpínů ( divize Giulia, Tridentina a Cunese ) a vojsk k zabezpečení zásobovacích spojnic ( divize Vicenza ).

( Italští vojáci zajatí Rudou armádou u Voroněže, jen u Stalingradu bylo zajato na 64 000 Italů )

Sovětský průlom na Donu 19. listopadu 1942 ( operace Uran ) naznačil konec italských aspirací v Sovětském svazu. Italská linie byla rozbita a Mussoliniho jednotky prchaly o desítky kilometrů denně na západ. Ztráty byly katastrofální, tak např. divize Giulia, která na východní frontu dorazila se 16 000 muži a 4 000 mulami, se vrátila do Itálie v počtu 3 200 mužů a 40 mul. Za 18 měsíců nasazení Italů v Sovětském svazu jich bylo 85 000 vedeno jako padlých nebo nezvěstných, dalších 30 000 bylo zraněno.